V roce 1961 absolvoval studium geologie na Vysoké škole báňské, kde roku 1978 obhájil kandidátskou práci. Od roku 1960 začal pracovat v Geologickém průzkumu Brno, dnešním Geotest Brno. Mezi jeho stěžejní odborné práce lze zařadit inženýrskogeologický průzkum pro více než dvacet přehrad v Česku a zahraničí, včetně přehrady a přečerpávající elektrárny v Dalešicích.

Stál u projekcí vodních staveb v Peru, Kubě či Španělsku

V letech 1974–1976 pracoval v Peru jako vedoucí technické kanceláře, která spolupracovala s peruánskými institucemi zejména v oblasti projekce vodních staveb. Uzavřel a spolu s československými projekčními organizacemi realizoval mimo jiné geotechnický průzkum pro podzemní hydrocentrálu Mantaro – Restitución. Upozornil na skalní sesuv v místě již vybudované přehrady Tablachaca na řece Mantaro. Na tomto základě vypracovali českoslovenští experti projekt sanace sesuvu, která byla následně realizována. Jako expert se zúčastnil prací při geotechnickém průzkumu pro rozšíření hydroenergetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu. V letech 1978–1982 působil na Kubě jako hlavní poradce ministerstva stavebnictví pro inženýrskou geologii, poté 1984–1988 vedl inženýrskogeologický průzkum pro přečerpávací elektrárnu na Kubě v pohoří Escambray a současně koordinoval práce další československé expedice v provincii Oriente. Následně působil ve Španělsku jako generální ředitel česko-španělské akciové společnosti působící v geologii a ekologii.

Provádění, projektování a vyhodnocování geologických prací se věnoval v Mexiku, Chile, Brazílii, Kubě, Španělsku, Kanárských ostrovech a Kurdistánu

Od roku 1994 podniká v oblasti provádění, projektování a vyhodnocování geologických prací. V rámci těchto aktivit navštívil Mexiko, Chile, Brazílii a Kubu. S Geotestem realizoval další práce ve Španělsku a na Kanárských ostrovech. Externě přednášel na Vysokém učení technickém v Brně a jeden rok přednášel inženýrskou geologii na Vysoké škole báňské v Ostravě. Přednášková činnost a výchova odborníků byly rovněž součástí jeho práce na Ministerstvu stavebnictví na Kubě. Několik přednášek měl i na univerzitách ve Španělsku, Mexiku a Peru. Zveřejnil více než 150 odborných publikací, z toho přes sto v České republice, zbývající v zahraničí – Španělsko, Brazílie, Peru, Rusko, Nizozemsko, Austrálie, Portugalsko, Řecko, Thajsko, Etiopie a Kuba. Během své geologické kariéry zpracoval více než 200 průzkumných zpráv a výzkumných úkolů, zejména pro vodní stavby, a to jak v bývalém Československu, tak v Peru, Španělsku a zejména na Kubě. Pracuje jako recenzent pro některé odborné časopisy, například pro EGRSE Journal, nebo pro Environmental Geology (International Journal of Geosciences), například recenze publikace „Water leakage from the power tunel of Gezende Dam, southern Turkey – a case study“. V letech 2010 až 2012 spolupracoval jako expertní koordinátor se společnostmi Geotest a CREA na projektu přehrady Bawanur v Severním Iráku, v Kurdistánu.

Napsal řadu publikací, kniha Inženýrskogeologický průzkum pro přehrady vyšla v 65 zemích světa

Otto Horský je spoluautorem knihy „Inženýrskogeologický průzkum pro přehrady, aneb „co nás také poučilo“, která vyšla v nakladatelství Repronis v Ostravě v roce 2009. Její anglická mutace „The Application of Engineering Geology to Dam Construction“ vyšla v témže nakladatelství v roce 2011. Obě knihy byly vydány v tisícovém nákladu. Protože kniha byly záhy rozebrána doma i v zahraničí (přes 65 zemí světa), přikročili autoři k přípravě přepracovaného a doplněného vydání. Jeho česká verze byla vydána VŠB-TU v Ostravě v roce 2014 pod názvem „Inženýrskogeologický průzkum pro přehrady“. Anglickou verzi vydala Univerzita Komenského v Bratislavě pod názvem „The Application of Engineering Geology to Dam Construction“ také v roce 2014.

Obor geologie se specializací na inženýrskou geologii studoval pod vedením akademika Quida Záruby, profesorů Škopka a Šilara, akademika Koutka a dalších, ještě za života akademika Radima Kettnera. Později inženýrskou geologii Jan Marek na Přírodovědecké fakultě UK sám vyučoval a zasvětil jí více než šedesát let práce, převážně ve společnosti Stavební geologie, dnešní SG Geotechnice.

Profesní život zasvětil zejména podrobnému inženýrskogeologickému mapování dopravní infrastruktury, vodních děl a problematice těžby uhlí

Řadu let se věnoval průzkumům nové dálnice a rychlostní komunikace Praha–Brno, Praha–Mladá Boleslav a dalších, padesát kilometrů dlouhému vodovodnímu přivaděči ze Želivky do Prahy a územnímu rozvoji mnoha obcí. Podrobné inženýrskogeologické mapování se na mnoho dalších let stalo hlavní náplní jeho aktivit. Byla jím nově projektovaná zemní hráz na Ohři u Nechranic, nejdelší ve střední Evropě, nebo zemní hráz Újezd na Bílině. Následovalo podrobné mapování rozlehlých areálů v předpolí rozšiřovaných uhelných velkolomů na Chomutovsku a Mostecku. Během mapování se projevilo, že se jedná o území, které kromě plošiny Severočeské pánve zasahuje až do vrcholové oblasti krystalinika Krušných hor. V průběhu prací vystávaly nečekané problémy, mimo jiné s krušnohorským svahem, ze kterého vyčnívala nejvýznamnější historická památka oblasti – barokní zámek Jezeří. Po zhruba roce ověřování jeho základových poměrů se potvrdilo, že je ohrožen stabilitními poruchami v případě, že by došlo k uvolnění skalního masivu při patě svahu postupem uhelné těžby.

Zachránil a vrátil do map zámek Jezeří na úpatí Krušných hor

Příběh zámku Jezeří, respektive boj o jeho existenci, doprovázel doktora Marka přes čtyřicet let. Od začátku 70. let těžaři prosazovali, že se Jezeří společně s unikátním arboretem zbourá. Jezeří dokonce už zmizelo z nově vydávaných map. Právě doktor Marek oponoval těžařům, že pokud se zachová ochranný pilíř pod zámkem, tak zůstane stát. Varoval, že nejde jen o záchranu Jezeří, ale o celé Krušné hory. Že bez ochranného pilíře se svahy skutečně zhroutí, protože těžba už narušila úpatí Krušnohoří. Monitorovací zařízení už tehdy na řadě míst potvrzovalo pohyb. Návrh doktora Marka na ochranný pilíř pod Jezeřím pomohl zámek s částí arboreta zachovat a zámek se vrátil i do map.

Věnoval se územnímu mapování obcí, památkových objektů a posuzoval vhodné lokality pro výběr potenciálních hlubinných úložišť nebezpečných odpadů

V problematice těžby uhlí pokračoval dalšími průzkumy a mapováním také v oblastech Sokolovska, Karlovarska a Chebska. Když v roce 1997 došlo ke katastrofálním povodňovým událostem v povodí Moravy, věnoval se mapování celého povodí, které mělo umožnit smysluplnou obnovu postižených oblastí. Pro výběr potenciálních hlubinných úložišť nebezpečných odpadů posuzoval osm vytipovaných lokalit v Čechách i na Moravě. Na vyzvání Purkyňovi nadace v Libochovicích vypracoval soubor 48 podrobných popisů jednotlivých obcí v regionu Litoměřicka a Lounska, s kompletním zhodnocením přírodních poměrů, historického vývoje i společenských poměrů, počínaje nejstaršími zkamenělinami až po současnost, s návrhy opatření ke zlepšení současného stavu. Práce byla vysoce hodnocena, odrazila se v pořadech České televize, kde je postupně uváděl až do své smrti Ladislav Smoljak. Po delší přestávce našly pokračování v časopisu Dědictví koruny české, kde vycházejí jako seriál dodnes. Při vyučování inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK shromáždil skupinu předních odborníků pro hodnocení rizik, které ohrožují památkové objekty v Česku. Upřednostnili ty, které tvoří dominanty krajiny, a společně pojednali o památkách Jezeří, Trosky, Hazmburk, Kunětická Hora, Český Krumlov, Orlík, Valdštejn, Obří hrad na Šumavě, Bezděz a Drábské světničky. Celkem šest let předsedal České asociaci inženýrských geologů, obdržel dvě Zlaté medaile akademika Quida Záruby a Mezinárodním biografickým centrem Cambridge byl zařazen mezi 2000 nejvýznamnějších osobností současnosti.

Po maturitě v roce 1960 na jedenáctileté střední škole vystudoval ještě střední průmyslovou školu zeměměřickou a poté Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor geologie. Poznal velká jména české geologie jako byli profesoři Záruba, Koutek, Pouba, Kettner, Augusta, Hejtman, Novák a další, ke kterým chodil na přednášky, semináře a cvičení. Svůj mimořádný zájem o geologii a inženýrskou geologii cílevědomě doplnil pracovním pobytem ve Švédsku (1968), postgraduálním studiem v Kanadě (1969–1970) a opakovaně v letních měsících pracovním pobytem v Mongolsku (1972–1974). Krátkodobě pak na evropských exkurzích a při misi v San Salvadoru.

Profesní kariéru zasvětil výuce budoucích geologů na Stavební fakultě ČVUT v Praze

V roce 1974 byl přijat za asistenta na katedru geotechniky Fakulty stavební ČVUT v Praze. Zde vedl přednášky i cvičení v předmětu Geologie v oboru Konstrukce a dopravní stavby a spolupřednášel předmět Geotechnika a životní prostředí. Byl odpovědný za terénní cvičení v předmětu Inženýrská geologie a významně se podílel na každoroční mezinárodní geotechnické exkurzi fakult z České a Slovenské republiky. Jan Schröfel byl vynikajícím pedagogem, své teoretické znalosti i praktické zkušenosti dokázal poutavě včlenit do přednášek, trvale se podílel na konzultační činnosti pro diplomanty, doktorandy i na vědecko-výzkumné činnosti katedry geotechniky. Geologickou problematiku uměl pro něj typickým způsobem poutavě a srozumitelně vysvětlovat, jeho obliba mezi studenty i spolupracovníky byla mimořádná.

Odborné geologické činnosti se věnoval i v praxi, byl také velmi aktivním členem České asociace inženýrských geologů a zakládajícím členem Unie geologických asociací

Kromě pedagogické činnosti byl Jan Schröfel také výborným geologem. Odborně na vysoké úrovni, se stálou tendencí podílet se na praktických inženýrskogeologických problémech zakládaní staveb i staveb podzemních. Pro domácí investorské, projektové i prováděcí podniky vypracoval celou řadu průzkumných zpráv a expertních posudků. Výsledky své odborné činnosti publikoval v odborných časopisech i na vědeckých konferencích. Byl aktivním členem České asociace inženýrských geologů a dlouholetým předsedou pražské pobočky. Velmi záslužná byla jeho dlouholetá organizace prestižního přednáškového cyklu pořádaného na katedře geotechniky Českou asociací inženýrských geologů, v níž působil jako člen výboru. Zároveň byl zakládajícím členem Unie geologických asociací, kterou dlouhá léta vedl a reprezentoval i v zahraničí. Svojí odbornou a společenskou aktivitou se výrazně podílel na kvalitě výuky na katedře geotechniky, na spojení výuky s praxí a na celkovém rozvoji oboru geotechniky.

Jan Král se narodil roku 1938 v rodině akademického malíře Josefa A. Krále. Maturoval v roce 1957 na Vyšší průmyslové škole geologické v Praze a po maturitě nastoupil k Jáchymovským dolům v Příbrami ve funkci důlního operátora. Jáchymovské doly opustil v roce 1960 a následně začal pracovat jako technik v Geologickém ústavu ČSAV pod vedením akademika Quida Záruby a Ing. Jaroslava Paška.

Po mapování katastrofálního sesuvu v Handlové začíná dálkově studovat na Univerzitě Karlově

Zásadní událostí byla účast na mapování širší oblasti katastrofálního sesuvu v Handlové v roce 1961. Tehdy si uvědomil, že bez dalšího studia nezíská potřebné vědomosti pro samostatnou práci. Dálkové studium na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity absolvoval při zaměstnání v letech 1962 až 1968. Pro geologické obory a jejich studenty to byla šťastná doba. Přednášely zde významné kapacity oboru, profesoři Špinar, Koutek, Hynie, Hejtman, Vachtl, Pokorný, docenti Kužvart, Havlena, Škopek, Šilar, asistenti Čepek, Pertold, Adam a další. Jan Král ukončil studium obhajobou diplomové práce na téma Přetváření břehů Nechranické nádrže na Ohři v roce 1968, kdy se také podílel na přípravě Světového geologického kongresu, předčasně ukončeného okupačními vojsky Varšavské smlouvy.

Řídil nebo přímo prováděl řadu inženýrskogeologických průzkumů

Od konce šedesátých do devadesátých let byl zaměstnán v Pražském projektovém ústavu a následně Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb v různých funkcích, ale vždy jako inženýrský geolog. V uvedených letech řídil nebo přímo prováděl inženýrskogeologické průzkumy pro většinu pražských sídlišť: Jižní město Chodov, Modřany – Komořany, Měcholupy – Petrovice, Barrandov, Jihozápadní město. Za tu dobu vychoval mnoho začínajících inženýrských geologů, a to zejména díky svým bohatým zkušenostem, dále pak schopností jednoduše vysvětlit i složité věci a v neposlední řadě i svým srdečným a lidským přístupem. Ve stejné době spojil svého koníčka horolezení s odbornou prací, když pod vedením Ing. Josefa Zajíce ze Stavební geologie zdokumentoval stabilitní poměry pískovců v Českém Švýcarsku spolu s geologem a spolulezcem Ing. Josefem Danielem. Po roce 1986 již v PUDIS zpracoval inženýrskogeologické průzkumy pro dálniční obchvat Plzně, silniční most přes Berounku, Rezidenční čtvrť Liboc, Choceň – železniční zářez, Zkušební dráhu pro Škodu Mladá Boleslav a dva listy inženýrskogeologické mapy v měřítku 1 : 50 000 Česká Lípa a Ústí nad Labem. V letech 1977, 1982 a 1983 se účastnil expedic, pořádaných Geoindustrií Praha, do saharské části Libye. Při druhé expedici byl spoluautorem základní geologické mapy Libye v měřítku 1 : 200 000.

Založil vlastní průzkumnou a konzultační firmu a pokračoval v inženýrskogeologickém mapování

Po změně politických a hospodářských poměrů založil spolu se spolužákem a kamarádem RNDr. Milanem Klečkem v roce 1993 průzkumnou a konzultační firmu K+K průzkum, s.r.o. Teprve zde mohl uplatnit v plném rozsahu své znalosti, zkušenosti a organizační schopnosti. Firma se velmi rychle etablovala na trhu inženýrskogeologických prací a Jan Král zpracoval stovky zpráv a posudků o inženýrskogeologickém průzkumu. V době zakládání firmy se rovněž podílel na ustavení Československé asociace inženýrských geologů (dnes České asociace), která vznikla na ochranu profese před nekalou a nekvalitní konkurencí. Při řízení firmy nepřetržitě pracoval na různých zakázkách a tvorbě map, tzv. Pražské edice pětitisícovek. Z význačnějších zakázek to byl inženýrskogeologický průzkum pro rozšíření letiště Ruzyně, posudky pro Kancelář Pražského hradu, výrobní a skladové haly Škody Mladá Boleslav, prodejny firem Porsche a Mountfield, Obchodní centrum Chodov, Panasonic Hranice, skladové haly v Průhonicích a v Rudné, Letiště Kbely a mnoho dalších. Zajímavým zpestřením činnosti byl průzkum pro kabinovou lanovku v Turecku na horu Tachtali Dagi.

Vyučoval na České zemědělské univerzitě a Univerzitě Karlově a nadále se věnuje odborné činnosti

Po ukončení činnosti ve firmě K+K průzkum pokračuje Jan Král v expertní činnosti. Vyučoval na České zemědělské univerzitě a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako autorizovaný inženýr pro geotechniku byl místopředsedou zkušební komise pro geotechniku České komory autorizovaných inženýrů a techniků. V rámci pedagogické činnosti vedl větší počet bakalářských a diplomových prací a připravil tak novou generaci inženýrských geologů do praktického života. V nedávné době spolupracoval se specialisty z Ústavu struktury a mechaniky hornin AVČR na obsáhlé zprávě pro Ministerstvo dopravy, hodnotící příčiny vzniku sesuvů na dálnici D8 u Prackovic či připravoval do tisku reambulovanou podrobnou inženýrskogeologickou mapu v měřítku 1 : 5 000, list Praha 4–3.

Titul inženýra získal v roce 1954 na ČVUT Praha. Prací na téma Hydrodynamické jevy ve vodou nasycených píscích při dynamické penetrační zkoušce obhájil titul kandidáta technických věd a po obhajobě disertační práce na téma Vyšetřování přetvárných charakteristik hornin získal titul docenta. V roce 1953 nastoupil do podniku, který nesl převážně název Stavební geologie, dnešní SG Geotechniky, kde setrval 38 let. Na začátku devadesátých let se začal věnovat pedagogické činnosti na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Specializoval se na seismická dynamická měření a pracoval na výzkumech pro NASA na Universitě Berkeley

Koncem šedesátých let pracoval na výzkumech pro NASA na Universitě Berkeley v USA. Po návratu z USA se stal vedoucím oddělení polních zkoušek ve Stavební geologii a úspěšně ho vedl až do svého odchodu na Přírodovědeckou fakultu. Ve své odborné praxi se věnoval zejména inženýrské seismologii s měřením a hodnocením vlivu technických otřesů na sanaci skalních svahů, zatěžovacím a dynamickým zkouškám pilot a pilířů. Pod jeho vedením byly vyvíjeny a zaváděny nové přístroje v polním zkušebnictví mechaniky hornin, například Goodmanův lis, různé instrumentační prvky či velkoobjemový smykový přístroj. Spolupodílel se také na implementaci MKP pro řešení praktických geotechnických problémů. Jeho specializací byla seismická dynamická měření a velkorozměrové zatěžovací zkoušky. Účastnil se mimo jiné výstavby zakládání Nuselského mostu, přehrad Kružberk, Nýrsko a Dalešice, přivaděče pitné vody Želivka a mnoha dalších významných staveb.

Podílel se na řadě výzkumných a rozvojových projektů v oblasti geotechniky

Velmi aktivně participoval v podnikových a státních výzkumných projektech. Má zásluhu na sestavení norem: ČSN 731001: Základová půda pod plošnými základy (1966 a 1987), ČSN 731821: Stanovení ulehlosti písku dynamickou penetrační zkouškou (1961), ČSN 731002: Pilotové základy (1987), ČSN 730037: Zemní a horninový tlak na stavební konstrukce (1969), a na sestavení staré i nové normy ČSN 730036: Seismická zatížení staveb (1973) a ČSN 730040: Zatížení stavebních objektů technickou seizmicitou a jejich odezva (1996). S posledními jmenovanými normami lze spojit i podíl na sestavení Eurocodu 8 "Design of structures for earthquake resistence" Part 5. "Foundations, retaining structures and geotechnical aspects" (2006). Participoval také na rozvojových programech v oblasti geotechniky v rámci RVHP a byl činný v Mezinárodní společnosti pro Mechaniku hornin ISRM.

Působil na řadě zakázek v Jižní Americe a jako expert byl vyžádán OSN do Nepálu a Vietnamu

V sedmdesátých letech se významně podílel na průzkumných pracích pro pražské metro a na rozvoji metodiky řešení stability skalních stěn. V roce 1975 vedl slavnou geotechnikou expedici do Peru na Machu Pichu, která měla za úkol provést geotechnický průzkum pro podzemní kavernu. Stihl v té době i přednášku pro Univerzitu v Limě. Expedice na Machu Pichu odstartovala sérii pracovních cest do Jižní Ameriky, kterých se pak zúčastnila i celá řada mladších specialistů. Do Peru se vrátil v roce 1981, řešit zakládání přehrady Recreta. Brzy poté odjel jako expert ministerstva stavebnictví na dlouhodobý pracovní pobyt na Kubu do Havany, kde strávil několik let. Koncem osmdesátých let byl dokonce vyžádán jako expert OSN do Nepálu a brzo potom do Vietnamu. Všichni, kdo chodili na jeho přednášky o těchto akcích, si vzpomínají na jeho vypravěčské umění a nádherné obrázky. Vždy dal k dobru i pár neuvěřitelných příběhů navíc, které mohl zažít jen on.

Věnoval se pedagogické činnosti na Univerzitě Karlově a i během této doby vyjížděl do zahraničí

Na začátku devadesátých let začala jeho pedagogická kariéra na Přírodovědecké fakultně Univerzity Karlovy. Na Ústavu Hydrogeologie, užitné geofyziky a inženýrské geologie přednášel mechaniku hornin a zkušebnictví a kurz o poruchách staveb. Již v roce 1992 se habilituje na docenta. Jeho přednášky vždy byly studenty hodnoceny excelentně, protože své široké praktické zkušenosti dokázal podávat na základě hlubokých teoretických znalostí. Kromě toho byl vynikající řečník. Přednášet studentům mu vždy dělalo potěšení a na kvalitě jeho přednášek to bylo vždy vidět. V roce 1995 mu byla udělena stříbrná pamětní medaile Př.F.U.K. za pedagogickou úspěšnost. I během této doby vyjížděl do zahraničí (Austrálie, Kuala Lumpur) a účastnil se praktické posudkové činnosti i u nás v republice. Nejvýznamnějším a nejdůležitějším počinem z posledního období jeho profesní kariéry byla jeho dlouhodobá účast na pracích spojených s opravou Karlova Mostu. Ve sporu o koncepci opravy se postavil, jak jinak, na stranu praktiků a pragmatiků. Nemohl popřít svůj celoživotní pracovní styl, který vždy sázel na praxi, pragmatičnost, ale vždy se současně opíral o teoretické rozbory a komplexní pochopení řešeného problému. Zkrátka inženýrský přístup v pravém slova smyslu. V tom byl blízký akademiku Quidovi Zárubovi a jeho filosofii, která tehdy vládla nejen ve Stavební geologii ale byla považována za základní přístup k řešení geotechnických problémů v souvislosti s realizací inženýrských staveb.

Bohatá publikační a normotvorná činnost

Karel Drozd je autorem řady významných geotechnických publikací. Jejich výčet by znamenal několik dlouhých stran názvů. Připomeňme ale například publikaci Účinky otřesů při odstřelech na stavby (1964). Jako spoluautor se podílel na vypracování skript Mechanika hornin I (1990) a na publikaci autorů prof. J. Pašek a prof. M. Matula: Inženýrská geologie 1 a 2 (1995). Dále byl spoluautorem publikací V. Broža a kol.: Vodní hospodářství vodní stavby (1988) a A. Chlum a kol.: Vodní dílo Vrchlice (1975). V USA byl spoluautorem publikace R. E. Goodman: Lunar surface engineering properties-experiment definition (NASA Contract: University of California, Berkeley, 1970). Bezpochyby velmi významná byla i jeho normotvorná činnost, kde výjimečným způsobem využil své praktické i teoretické znalosti a zkušenosti a kontakty ze zahraničí. Připomeňme jen ty nejdůležitější z nich: Základová půda pod plošnými základy, Pilotové základy, Seismické účinky a Zatížení stavebních objektů technickou seismicitou a nakonec podíl na Eurokódu č. 8, Navrhování konstrukcí odolných proti zemětřesení. Geotechnika mu vděčí za mnohé. K rozvoji oboru přispěl nejen svou vlastní prací, ale přiměl k tomu i řadu mladších kolegů.

Studoval pod vedením profesora Milana Matuly, který mu svěřil oblast výzkumu geodynamických procesů. Začal s regionálním výzkumem kůry zvětrání hornin a zaměřil se zejména na kamenolomy a velké odkryvy hornin podkladu, kde bylo možné studovat a dokumentovat hloubkové profily zvětrání různých typů hornin. Jeho v tomto směru pionýrská práce vedla v roce k obhajobě dizertační práce „Inžinierskogeologický výskum kôr zvetrávania skalných a poloskalných hornín na Slovensku" a jedním z oponentů mu byl profesor Záruba. Celý život se potom zabýval zejména exogenní a endogenní geodynamikou. Spolu s J. Rybářem napsal učebnici a jeho práce vyvrcholila roku 1993 obhajobou doktorátu na téma „Regionálne zákonitosti inžinierskej geodynamiky v Slovenských Karpatoch," které mu umožnilo získat profesuru.  

Nestor inženýrské geologie na Slovensku v oblasti vědy a přípravy koncepčních materiálů pro rozvoj inženýrské geologie

Profesoru Ondrášikovi patří významné místo nejen v oblasti vědy, kdy jako první rozpracoval vliv neotektonických pohybů na povrchové geologické struktury a zejména na vznik geologických rizik v Západních Karpatech, ale zaujímá významné místo při organizaci a přípravě koncepčních materiálů pro rozvoj inženýrské geologie v bývalém Československu, nyní na Slovensku. V roce 1967 získal doktorát přírodních věd a stejného roku se stal kandidátem věd v oboru inženýrské geologie. Od ukončení vysokoškolského studia zůstal věrný Katedře inženýrské geologie PRIF UK v Bratislavě, kde působí dodnes jako emeritní profesor. Docenturu získal v roce 1974 a roku 1993 získal vědeckou hodnost doktora geologických věd za obhajobu disertační práce „Regionálne zákonitosti hazardov na území Slovenských Karpát“. V roce 1997 byl jmenovaný řádným profesorem pro obor hydrogeologie a inženýrské geologie.

Stál u zrodu Slovenskej asociácie inžinierskych geológov, Únie geologických asociácií Slovenska a zastával řadu významných funkcí

Profesor Ondrášik byl vedoucím katedry v letech 1986 až 1993, členem Vědecké rady Přírodovědecké fakulty UK a předsedou komise pro obhajobu doktorských prací. Byl členem redakční rady časopisu Acta geologica Universitatis Comenianae a místopředsedou komise č. 3 VEGA pro vědy o Zemi a vesmíru. Stál u zrodu Slovenskej asociácie inžinierskych geológov a v letech 1990–1993 byl jejím předsedou. Podobně stál u zrodu Únie geologických asociácií Slovenska a stal se jejím prvním předsedou. Byl slovenským představitelem a subkoordinátorem projektu European Joint TEMPUS, členem národního výboru a předsedou Národní komise pro inženýrskou geologii Karpatsko-balkánskej geologickej asociácie (KBGA), prezidentem České a Slovenské národní skupiny Mezinárodní asociace inženýrské geologie (IAEG), prezidentem Slovenské národní skupiny IAEG, členem rady IAEG, pozorovatelem ve výkonném výboru Evropské federace geologů a řádným delegátem za Slovensko. V roce 2005 odešel do důchodu a stal se emeritním profesorem.  

Ve své odborné činnosti se zaměřoval na hodnocení geologických hazardů a rizik

Zabýval se také regionálními aspekty inženýrskogeologického hodnocení významných objektů technické infrastruktury. Mezi nejvýznamnější patří inženýrskogeologické úlohy spojené s přípravou výstavby přečerpávacích vodních elektráren, jako jsou Čierny Váh a Ipeľ, dále průzkumné práce zaměřené na energetické využití středního Váhu a Oravy, nebo práce spojené s výstavbou tunelů Višňové, Sitina, Ovčiarsko a další. Byl vedoucím řešitelem výzkumných úloh programu státního základního výzkumu v letech 1962 až 1989 a pěti grantových úloh financovaných z prostředků MŠ SR. Podílel se na výchově doktorandů a byl vedoucím více než třiceti diplomových prací.

Dlouhodobě se věnoval pedagogické, vědecko-výzkumné a publikační činnosti

Samostatně nebo ve spolupráci publikoval více než 167 vědeckých a odborných prací, z toho 35 v zahraničí, a podílel se na sestavení deseti inženýrskogeologických map. Mezi nejvýznamnější práce patří metodická příručka zaměřená na hodnocení diskontinuit horninových masivů, dále soubor inženýrskogeologických map Slovenska v měřítku 1: 200 000 s vysvětlivkami. Rozvinul školu hodnocení a prevence geologických hazardů a rizik, spoluautorsky sestavil první celostátní vysokoškolskou učebnici dynamické inženýrské geologie (Ondrášik, Rybář 1992), stejně tak učebnici Geologické hazardy a jejich prevence (Ondrášik, Vlčko, Fendeková 2011), je autorem osmi vysokoškolských skript, z toho jedno napsal v zahraničí. Absolvoval četné stáže, studijní a přednáškové pobyty na zahraničních pracovištích téměř ve všech světadílech, jako hlavní přednášející byl pozván na mnohé mezinárodní konference. V letech 1993 a 1994 byl hostujícím profesorem v Sagskej Univerzitě v Japonsku.

Narodil se v roce 1930 v Želivě na Českomoravské vrchovině a vystudoval Fakultu inženýrského stavitelství na ČVUT v Praze. Záhy projevil zvýšený zájem o geologii, který pramenil z blízkého vztahu k přírodě, jenž v něm vyvolal zejména jeho otec, učitel přírodopisu a chemie. Není proto divu, že uvítal nabídku akademika Quida Záruby a již během studií nastoupil na jeho ústav jako mladší asistent, kde se seznámil s praktickými úkoly inženýrské geologie při mapování zájmových městských oblastí a při zpracování geologických podkladů pro výstavbu přehrad. Po dokončení vysokoškolského studia v roce 1954 odešel do praxe. Poválečný intenzivní rozvoj národního hospodářství kladl v té době stále větší požadavky na potřebu vody pro průmysl, doly a zemědělství, a s tím související zvyšující se nároky na dostatek a kvalitu pitné vody. Chyběli však odborníci a Lumír Woznica byl tím nejvhodnějším kandidátem. Se svým učitelem Quidem Zárubou však byl i nadále v kontaktu jako jeho externí vědecký aspirant. V roce 1965 obhájil kandidátskou práci na téma „Inženýrskogeologické podmínky výstavby přehrad v karpatském flyši na Moravě“.

Zavedl inženýrskou geologii do široké praxe a specializoval se zejména na inženýrskou geologii a hydrogeologii

Skromně se dá říci, že v poválečném období je Lumír Woznica jeden z nejvýznamnějších odborníků, kteří zavedli inženýrskou geologii do nejširší praxe, a to zejména v oboru velkých vodních staveb u nás, ale i v zahraničí. V roce 1958 přešel z Prahy do Brna jako vedoucí nově zřízeného pracoviště Ústavu stavební geologie, Praha, které se později stává základem geologické služby státního podniku Geotest Brno, jehož vzniku byl v roce 1968 iniciátorem a také jeho prvním ředitelem. Velký díl práce však odvedl již dříve ve funkci geologického náměstka při zrodu celostátní průzkumné organizace pro inženýrskou geologii a hydrogeologii IGHP n. p. v Žilině.

Zpracoval inženýrskogeologické podklady pro 177 velkých vodních staveb

I když odborné zaměření Woznici je široké, směřovalo zvláště do oboru velkých vodních staveb, kde zpracoval inženýrskogeologické podklady pro výstavbu řady přehrad na Moravě. Jejich výčet, z nichž některé byly vybudovány a bez problémů slouží svému účelu, jiné se nacházejí v různém stupni projekční připravenosti, je úctyhodný. V letech 1958 až 1983 realizoval inženýrskogeologické průzkumy pro 177 přehrad, z tohoto výčtu pak 99 v českém masivu, 78 v karpatské soustavě. Na některých byl hlavním zodpovědným řešitelem úkolu, na jiných se podílel jako spoluřešitel nebo specialista konzultant. Mezi nejvýznamnější přehrady, jimž zasvětil značnou část svého profesionálního odborného života patří vodní díla Karolinka, Stonávka u Těrlicka, Výrovice na Jevišovce, Osvětimany, Mohelnice, Olešná, Hutisko, Zděchov, Lužná, Hutisko Rajnochovice a další. Jeho úkol většinou neskončil ukončením průzkumných prací před započetím výstavby, ale pokračoval v rámci provozně geologického průzkumu při výstavbě vodních děl jako jsou Žermanice, Těrlicko, Olešná, Morávka, Baška. Díky jeho odbornému přínosu je možno dnes přikročit k realizaci vodních staveb i v místech, která byla dříve považovaná za málo vhodná či nevhodná (Šance, Krásná, Pražmo).

Věnoval se studiu abraze břehů přehradních nádrží, svahovým deformacím a nemalou měrou přispěl k prosazení geofyzikálních metod do inženýrskogeologického průzkumu

V problematice ochrany životního prostředí se soustavně věnoval studiu abraze břehů přehradních nádrží a prognóze jejího vývoje. Jako nositel a koordinátor celostátního výzkumného úkolu Abraze břehů přehrad posuzoval vodní nádrže Rozkoš, Nechranice, Hracholusky, Nýrsko, Těrlicko, Žermanice, Skalka a Olešná. Mimo to se věnoval břehovým změnám přehrad Dalešice, Morávka a Slezská Harta. Nelze opominout jeho činnost v oblasti studia stability svahů náchylných či postižených sesouváním a jejich následnou sanaci. Významné místo v jeho pracovním programu zaujímalo studium starých svahových deformací, které ohrožovaly realizovatelnost celé řady významných záměrů inženýrskogeologické výstavby. Na tomto místě je nutné zmínit zejména vodní díla Karolinka, Morávka, Šance, Osvětimany a další v souvislosti s výstavbou komunikací a dálniční sítě. Vždy prosazoval novátorské postupy řešení a nemalou měrou přispěl k prosazení geofyzikálních metod do inženýrskogeologického průzkumu.    V roce 1987 byl přizván na krátkodobou konzultaci výsledků inženýrskogeologického průzkumu pro přečerpávací elektrárnu Centro Cuba v pohoří Escambray na Kubě.

Vyučoval na Masarykově univerzitě, VUT v Brně a působil v řadě odborných profesních organizací

Dlouhá léta působil jako externí učitel na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a na Stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně. Byl členem v Čs. přehradním výboru, národní skupiny IAEG, České asociaci inženýrských geologů a čs. výboru sekce inženýrské geologie ČSVTS. Své bohaté zkušenosti uplatňoval jako konzultant a oponent úkolů inženýrskogeologické praxe i základního výzkumu, a to nejen během svého působení v podnikové sféře, ale i po odchodu na samostatně výdělečnou činnost v roce 1992 v oboru geologických prací. Výčet jeho prací v letech 1992 až 2009, tedy po odchodu z Geotestu Brno, je velmi obsáhlý a jím zpracované posudky, jichž je 54, jsou uloženy ve své úplnosti v Geofondu v Praze. Mezi nejvýznamnější z nich patří posudky svahových deformací, zejména monitoring svahových deformací na Karolince, průzkum historické znojemské rotundy, poradenská činnost při výstavbě komunikací, řešení problematiky svahových deformací a sesuvů ve vodním hospodářství a ve všech oblastech inženýrskogeologického průzkumu. Nemalá je jeho činnost publikační, jejíž výčet by vzhledem k jejímu rozsahu přesahoval rámec tohoto článku.

V roce 2014 obdržel Zlatou medaili Quida Záruby za svůj celoživotní příspěvek k rozvoji inženýrské geologie u nás a ve světě. Inženýrská geologie jako obor měla a má mimořádné štěstí, že u jejího zrodu stály takové světové osobnosti, jako byli akademik Quido Záruba, profesor Vojtěch Mencl a jejich žáci a následovníci, mezi něž bezesporu inženýr Lumír Woznica, jenž po více než padesát let tento obor spoluvytvářel a vtiskl mu nesmazatelný odborný charakter, patří.

Již v prvním ročníku jej zaujala geologie v podání profesora Quida Záruby, který začal vychovávat odborníky zaměřené na široké uplatnění geologie ve stavební praxi. Tedy v počátcích samostatného oboru inženýrské geologie. V průběhu druhého ročníku studia byl na fakultě ustanoven asistentem s polovičním úvazkem. Vyplývaly z toho první pedagogické povinnosti, vedení praktických cvičení a účast na letních exkurzích. Byla to výjimečná příležitost podílet se na terénních průzkumných pracích pod vedením zkušených pracovníků katedry geologie a zakládání staveb. Zúčastnil se například mapování zátopného území tehdy projektovaného vodního díla Orlík. Obrovskou zkušenost získal při tříměsíčním pobytu na staveništi Žermanické přehrady na řece Lučině, kde se pod Zárubovým vedením podílel na vyhodnocení injekčních prací a posouzení úložných poměrů na svahu postiženém hlubokými svahovými deformacemi. Snad právě odtud pramení jeho láska a vášeň k sesuvům, jimž věnoval celý život. Ale také první kontakt s Povodím Odry, s nímž pak spolupracoval po celých šedesát let.

Podílel se na výstavbě téměř všech vodních děl v Povodí Odry

Po skončení studia nastoupil v roce 1959 do Geologického průzkumu, n.p. Brno. V těch letech byla připravována rozsáhlá výstavba vodohospodářských děl v dnešním Moravskoslezském kraji, neboť rychle se rozvíjející průmysl a těžba uhlí vyžadovaly značné množství průmyslové vody a s tím související rostoucí počet obyvatelstva i vody pitné. Zde začala jeho dlouholetá spolupráce s Krajským vodohospodářským rozvojovým střediskem, které připravovalo výstavbu vodních děl v celém kraji. V roce 1976 ukončil na Geologickém ústavu Akademie věd v Praze studium vědecké aspirantury v oboru inženýrská geologie a získal akademický titul kandidáta věd. Podílel se na studiu inženýrskogeologických podmínek výstavby téměř všech vodních děl, která byla postavena po druhé světové válce v Povodí Odry. Vedl průzkumné práce pro projekt dnes již realizovaných přehrad Morávka a Slezská Harta. V rámci projektových prací a během zkušebního provozu vodního díla Šance posuzoval aktivizaci sesuvu Řečice a dalších sesuvů v zátopné oblasti vodní nádrže Šance, a to až do své smrti. Zpracoval také předběžné inženýrskogeologické průzkumy pro úvodní projekty dosud nerealizovaných přehrad v Nových Heřminovech, na Kopytné či Ondřejnici v Hukvaldech. Se státním podnikem Povodí Odry spolupracoval při řešení inženýrskogeologických průzkumů pro vodní díla při sledu výstavby, následném monitoringu a jako konzultant až do roku 2016, kdy pracovní činnost ukončil.

Prosazoval používání nových progresivních metod v inženýrské geologii, které byly úspěšně aplikovány nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí  

K velkým pokrokům, na nichž se osobně podílel, patří prosazení modernizace instrumentace pro pozorování hladiny spodní vody a vztlaku pod hrázemi. Nejdříve na přehradách Slezská Harta a Morávka, později Šance a další. Postupné zavedení automatizovaných systémů měření, zajišťujících kvazikontinuální sledování vývoje jednotlivých veličin, začalo poskytovat potřebné informace o tom, že došlo k prolomení některého z těsnicích prvků hráze a je tak možné kontrolovat jestli je, nebo není, ohrožena bezpečnost hráze. Tento plně automatizovaný systém hodnoty měřil a zapisoval se zvolenou četností, což umožňovalo mít pod kontrolou vývoj vztlaků během výškového pohybu vodní hladiny. Byl úspěšně použit například pro měření vývoje vztlaků během prvního plnění nádrže Slezská Harta, při kontrole bezpečnosti hráze Morávka v době prolomení návodního těsnění v roce 1996 a za povodně v roce 1997, kdy během plnění nádrže po opravě těsnícího pláště došlo k zatopení injekční štoly. Tento automatický monitoring byl prováděn nejen na přehradách a sesuvech, ale i při měření změn axiálního napětí na vysokotlakých plynovodech procházejících přes sesuvná a poddolovaná území. Novosad vždy prosazoval používání nových progresivních metod v inženýrské geologii, zejména v oblasti široké aplikace užité geofyziky a posuzování stability sesuvů s využitím novátorské geoakustické metody. Tato metoda byla úspěšně aplikována na sesuvných oblastech nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí.

Věnoval se nejen problematice sesuvů, v nichž dosáhl vysokého uznání u nás i v zahraničí, ale i posuzování geologických rizik

Není náhodou, že v roce 1978 byl na čtyři roky zvolen prezidentem Komise pro sesuvy Mezinárodní asociace inženýrské geologie (IAEG). Komisi úspěšně řídil až do roku 1982. Od roku 1980 pracoval v Electroperu S.A. v Limě, kde působil jako poradce pro problematiku rizika sesuvů na hydrotechnických stavbách. Jeho hlavním úkolem bylo monitorování, instrumentace a interpretace poznatků pro posouzení rizika zničení přehrady Tablachaca na řece Mantaro sesuvem, jenž by vyřadil z funkce vodní elektrárnu zajišťující přibližně třicet procent výroby energie celého státu. Do Peru se častokrát vracel, ať jako vedoucí týmu pro supervizi závěrečného posouzení účinnosti stabilizace sesuvu na přehradě Tablachaca, nebo jako odborný konzultant pro speciální otázky inženýrské geologie se zaměřením na stabilitu svahů a geotechnickou instrumentaci vodních děl a naftovodů. Byl také vedoucím expedic pro hydroenergetický komplex Mantaro. Nelze opomenout, že v roce 1982 se jako člen tříčlenné mise UNESCO a UNDRRO zúčastnil expertního posouzení rizika ohrožení oblasti Cuzca a Machu Picchu v Peru přírodními katastrofami, jako jsou záplavy, sesuvy a zemětřesení.

Své odborné aktivity realizoval pod společností Geotest a poté založil vlastní poradenskou konzultační firmu pro inženýrskou geologii

Po komplexní reorganizaci inženýrské geologie v roce 1965 a zřízení národního podniku IGHP Žilina, ze kterého později vznikl Geotest, se stal vedoucím odboru aplikovaného výzkumu a později geologickým náměstkem podnikového ředitele. V roce 1968 přešel do Geologického ústavu ČSAV na vědeckou stáž v oddělení inženýrské geologie. Pro Geotest však nadále konzultoval některé složité případy. Po skončení zahraniční mise v Peru se jako vědecký pracovník pro inženýrskou geologii do Geotestu vrátil, a to až do roku 1990, kdy založil vlastní poradenskou konzultační firmu NOVOSAD IG/EG pro inženýrskou geologii, geologická rizika a geologii životního prostředí, pod jejíž hlavičkou úspěšně pokračoval jak u nás, tak v zahraničí, a to do konce roku 2016, kdy své odborné aktivity ukončil.

Vedl řadu zahraničních misí ve Španělsku, Libanonu, Tádžikistánu a na Kubě

V letech 1993 až 1994 byl vedoucím expedice na přehradě Pontevedra v severním Španělsku, jejímž úkolem bylo monitorování deformací v průběhu fortifikační injektáže zděné přehradní hráze. Pro americkou společnost ECI, Denver řešil problematiku přehrady Bisri v Libanonu, kde provedl souhrnnou interpretaci předchozích průzkumů a zabýval se studiem neotektoniky a sesuvy ve výstavbou postižené oblasti. Na přehradě Nurek v Tádžikistánu hledal bezpečné místo pro přemístění rozvodny velmi vysokého napětí, původně postavené zčásti na tělese kamenné soli. V roce 1987 byl přizván na krátkodobou konzultaci výsledků inženýrskogeologického průzkumu pro přečerpávací elektrárnu Centro Cuba v pohoří Escambray na Kubě.

Působil v řadě profesních společností

Byl členem profesních společností, a to České asociace inženýrských geologů, Českého národního geologického komitétu při Radě pro zahraniční styky AV ČR, členem pracovní skupiny Mezinárodních geotechnických společností v rámci UNESCO pro celosvětovou inventarizaci sesuvů, Mezinárodní asociace pro inženýrskou geologii (IAEG), kde byl místopředsedou české národní skupiny, předsedou Komise pro sesuvy a jako bývalý předseda od roku 1982 její stálý člen s poradním hlasem.

Publikoval řadu významných odborných publikací

Jeho publikační činnost je velmi bohatá, i když se hlásil jen k asi čtyřiceti publikacím v češtině, angličtině, španělštině a ruštině. Jedná se však vždy o publikace z odborného či vědeckého hlediska velmi významné, mnoho dalších méně významných nebo informativních s více spoluautory neuvádí. Je spoluautorem publikace: J. Pašek, M. Matula a kolektiv inženýrská geologie I. a II., vydané Českou Maticí Technickou, Technický průvodce sv. 76, Praha 1995. Autor kap. 9.4 Speciální úkoly a metody inženýrskogeologického průzkumu svahových pohybů. V roce 1993 byl organizátorem mezinárodní exkurze a konference 7th International Field Trip on Landslides and Conference in the Czech Republic and Slovakia (7th ICFL), ze kterého vznikl rozsáhlý sborník. V tomto sborníku je věnována velká pozornost povaze sesuvů, probíhajícím procesům, predikci a sledování svahových pohybů a opatřením k jejich regulaci. Nelze opomenout i jeho pedagogickou činnost na Vysoké škole báňské v Ostravě, VUT Brno, ČVUT Praha a Přírodovědecké fakultě University Karlovy v Praze. V roce 2014 obdržel Zlatou medaili akademika Quida Záruby za své celoživotní dílo v oblasti geodynamiky v inženýrské geologii.

Od prvního ročníku studia byl v kontaktu s profesorem Quidem Zárubou a pracoval s ním ve skupině ostatních vybraných studentů na katedře geologie. Z této skupiny si profesor Záruba vybíral své budoucí spolupracovníky. Na katedře tak Jaroslav Pašek působil již během studia jako asistent a později po absolvování jako odborný asistent. Spojení s profesorem Zárubou umožnilo Paškovi podílet se na řešení řady výzkumných i praktických úkolů na Slovensku v horském terénu, bohatém na rozsáhlé svahové pohyby, při výstavbě kaskády hydrotechnických staveb na Váhu a železničních tratí včetně tunelů.

Zkušený odborník, praktik a pedagog

Současně při studiu na Stavební fakultě ČVUT se Jaroslav Pašek v letech 1949–1951 zapsal jako externí posluchač Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde absolvoval vybrané přednášky a cvičení, a získal tak i znalosti z oboru geologie. Z této doby pocházejí i jeho první publikace. Po absolvování Stavební fakulty pokračoval v pedagogické činnosti a jako externí učitel přednášel předměty oboru inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě až do roku 1994. Své rozsáhlé praktické i teoretické znalosti zúročil v úspěšném obhájení doktorské disertační práce a získal titul DrSc. Dlouhodobou pedagogickou činnost na Přírodovědecké fakultě potvrdil docentskou habilitací a v roce 1992 byl jmenován profesorem pro obor inženýrské geologie. Mimo Českou republiku přednášel dva roky vybrané kapitoly inženýrské geologie na Vysoké škole báňské ve Freibergu.

Podílel na se vypracování metodiky pro tvorbu inženýrskogeologických map

Jeho trvalý zájem o geologii, zejména tu její část, která byla později nazvána inženýrskou geologií, vyústil v externí vědeckou aspiranturu, kterou Jaroslav Pašek úspěšně ukončil obhajobou kandidátské práce spojenou se získáním titulu CSc. V roce 1957 se začala formovat vědecká pracoviště Československé akademie věd a Pašek se stal vedoucím skupiny nazvané Laboratoř inženýrské geologie. Ta pracovala na aktuálních úkolech rozvíjející se země, jako bylo například vypracování nové metodiky pro tvorbu inženýrskogeologických map v měřítku 1 : 25 000. Principy této úspěšné metodiky byly z velké části převzaty jako základ jednotné směrnice o mapování v rámci tehdejší RVHP. Po zformování Geologického ústavu ČSAV, který vznikl spojením několika pracovišť včetně původní Laboratoře inženýrské geologie, se Jaroslav Pašek stal zástupcem a posléze ředitelem tohoto pracoviště.

Věnoval se tématu svahových pohybů a pomohl vypracovat Registr svahových nestabilit na území České a Slovenské republiky

Odborné zaměření Geologického ústavu velmi ovlivnily katastrofální sesuvy v Handlové na Slovensku. Po dobu půl roku se zpracovávala podrobná mapa sesuvných území v Handlové a projekt sanačních prací. Handlovská katastrofa iniciovala rozhodnutí vlády provést během následujících let inventarizaci sesuvů na celém území Československa. Jaroslav Pašek se podílel na metodické přípravě této akce s cílem zajistit její jednotné metodické zpracování. Inventarizace sesuvů byla v té době grandiózním podnikem, v letech 1961–1962 bylo na tuto činnost nasazeno přes 30 geologů. Výsledkem byl vznik Registru svahových nestabilit (v té době Registru svahových deformací), v současnosti provozovaného Českou geologickou službou.

V praxi se zaměřoval zejména na podzemní stavby, sanace sesuvů a hydrotechnickou výstavbu v mezinárodním měřítku

Tématu svahových pohybů se v Akademii věnoval až do roku 1974. Po roce 1968 byl však postupně zbavován všech funkcí, včetně funkce ředitele ústavu. Vyústěním těchto diskriminačních opatření byl v roce 1975 jeho odchod z pracoviště a nástup do státního podniku Vodní stavby. I dříve byla Paškova výzkumná činnost spojena s praktickou aplikací, od této doby však praxe v jeho činnosti zcela převažuje. Ve Vodních stavbách jako vedoucí geolog-konzultant získal ohromné množství praktických inženýrskogeologických zkušeností při řešení velmi různorodých technických problémů, a to jak při přípravě staveb, tak i při jejich realizaci. Hlavní těžiště jeho činnosti bylo v podzemních stavbách, sanacích sesuvů a hydrotechnické výstavbě. Pašek se tak postupně stal významným praktikem a nasbírané cenné zkušenosti také publikoval, a to nejen v dílčích článcích, ale i formou rozsáhlých monografií a učebnic. V rámci své odborné činnosti rovněž hodně cestoval do zahraničí. Různé inženýrskogeologické problémy řešil v Německu, Rakousku, Polsku, tehdejší Jugoslávii, Maďarsku, Bulharsku, Švédsku, Velké Británii, Itálii, Francii, na východní Sibiři, Kubě nebo Kuvajtu.

Angažoval se v mnoha profesních a mezinárodních organizacích

Účastnil se rovněž četných zahraničních konferencí a kongresů tematicky orientovaných na inženýrskou geologii. Dlouhodobě se angažoval jako člen výboru odborné skupiny inženýrské geologie při Československé společnosti pro mineralogii a geologii. Na mezinárodním poli se aktivně účastnil příprav při zakládání Mezinárodní asociace inženýrské geologie (IAEG), kde poté působil jako předseda komise pro svahové pohyby, a v období 1990–1992 byl i předsedou československé národní skupiny IAEG. Činný byl také v domácích podmínkách. V roce 1990 se podílel jako spoluzakladatel na ustavení České asociace inženýrských geologů, jejímž předsedou byl do roku 1993.

Některé jeho vědecké publikace jsou dodnes zásadními díly inženýrskogeologického fondu

Publikační činnost Jaroslava Paška je rozsáhlá. Z dlouhého seznamu článků v domácím i zahraničním odborném tisku vystupují publikace a monografie, které se staly neměnnou součástí literárního inženýrskogeologického fondu. Zcela zásadní prací je dodnes využívaná klasifikace svahových pohybů, kterou vytvořil společně s Arnoldem Nemčokem a Janem Rybářem, kde zúročil výsledky výzkumu svahových pohybů z období své činnosti v ČSAV. Následuje monografie Svahové pohyby blokového typu (1977), kterou napsal spolu s Blahoslavem Košťákem. Ve spolupráci s profesorem Milanem Matulou vyšla monografie Regionálna inžinierska geológia ČSSR (1986), která byla schválena jako celostátní učebnice pro přírodovědecké fakulty vysokých škol. Její česká část představuje čtivě zpracovaný unikátní soubor zkušeností z Paškovy dlouholeté praxe, během níž měl možnost se pracovně pohybovat prakticky v celém prostoru dnešní České republiky a pozorovat zde vzájemný vztah mezi naším pestrým horninovým prostředím a různými typy staveb. Pašek s Matulou ve spolupráci kolektivu dalších autorů připravili další vysokoškolskou učebnici v názvem Inženýrská geologie (1995), která oproti tehdy dostupným knihám obdobného charakteru vynikala moderním pojetím, systematičností a zahrnutím novodobých poznatků z oboru. Ze spolupráce s vysokoškolskými pedagogy v Německé demokratické republice se zrodila učebnice Ingenieurgeologie.

Věhlasný konzultant pro inženýrskou geologii a geotechniku

Po svém odchodu do důchodu v roce 1994 Pašek ještě řadu let pokračoval v pedagogické činnosti na Přírodovědecké fakultě UK, především řešil praktické inženýrskogeologické otázky v privátní sféře. Spolupracoval s řadou developerských, investorských, projekčních i stavebních společností při projektování a výstavbě různých typů staveb jako věhlasný konzultant pro inženýrskou geologii a geotechniku. Využíval při tom i soudně znalecké oprávnění v odvětví geologie se zvláštní specializací inženýrská geologie, geotechnika a zakládání staveb, jehož je držitelem od roku 1983. Je autorem více než 2 000 zpráv a posudků z oboru inženýrské geologie a příbuzných oborů. Jeho neutuchající zájem o obor inženýrské geologie se projevuje i dlouhodobou pravidelnou účastí na seminářích České asociace inženýrských geologů. Svými odbornými radami a jazykovými doporučeními pomáhal také při zrodu nové ČSN P 73 1005 Inženýrskogeologický průzkum, kterou zpracovali členové ČAIG. Za celoživotní přínos pro inženýrskou geologii převzal v roce 2014 Zlatou medaili akademika Quida Záruby.

Již v prvním ročníku studia jej zaujala geologie v podání profesora Quida Záruby a jeho asistentů Jana Fencla a Karla Hromady. Pedagogům se dařilo získávat mezi studenty zájemce o hlubší znalosti geologických oborů a postupně z nich vychovávat odborníky zaměřené na stavební, tedy inženýrskou geologii. Rybář byl v průběhu druhého ročníku, obdobně jako jeho spolužák Stanislav Novosad, ustaven asistentem s polovičním úvazkem. Vyplývaly z toho první pedagogické povinnosti a příležitost podílet se na terénních sondovacích a mapovacích pracích pod vedením zkušenějších pracovníků katedry geologie a zakládání staveb. V roce 1954 šlo například o mapování zátopného území tehdy projektovaného vodního díla Orlík nebo stavbu žermanické přehrady na řece Lučině, kde se pod Zárubovým vedením spolu s Novosadem podíleli na vyhodnocování injekčních prací a zejména na detailní dokumentaci úložných poměrů ve stavebních odkryvech na svahu postiženém hlubokými svahovými deformacemi označovanými jako cambering a bulging. Jan Rybář tak získal řadu cenných zkušeností již za vysokoškolských studií a snad právě zde lze hledat počátky jeho životní odborné lásky, kterou je bezesporu téma sesuvů.

Mezinárodně uznávaný specialista na sesuvy a jiné nebezpečné geodynamické jevy

Po obhajobě kandidátské práce v roce 1968 se mu díky uvolnění politických poměrů podařilo získat docentské stipendium nadace Alexandra von Humboldta, které využil k pobytu na Technické univerzitě v Karlsruhe. Zde pod vedením rakouského profesora Leopolda Müllera, jednoho z nestorů oboru mechaniky hornin, experimentálně studoval mechanismus vývoje sesuvů laterálního typu, vyvolaných uvolňováním abnormální horizontální napjatosti. Na univerzitu do Karlsruhe se vrátil jako vědecký stipendista Humboldtovy nadace v roce 1991, kdy se na katedře užité geologie zaměřil zejména na historickou analýzu vztahu klimatu a četnosti svahových pohybů ve vybraných modelových oblastech jihozápadního Německa. Během šedesáti let odborné činnosti se stal mezinárodně uznávaným specialistou na sesuvy a jiné nebezpečné geodynamické jevy.

Úctyhodná odborná aktivita čítá kolem 270 odborných publikací

Rybář je spoluautorem zásad celostátní systematické registrace sesuvných území, autorem metod mapování svahových pohybů v různých měřítkách, spoluautorem klasifikace svahových pohybů. Celkově má na svém kontě kolem 270 odborných publikací, s profesorem Ondrášikem napsal monografii Dynamická inženýrská geologie. V posledních letech se zabývá zejména analýzou vlivu klimatu na vznik a vývoj jednotlivých typů svahových pohybů, posuzuje negativní vlivy antropogenních zásahů na stabilitu svahů a vyvíjí nové metody sestavování prognostických map náchylnosti území k sesouvání. Zúčastnil se také práce v mnoha odborných komisích zaměřených na ožehavé aktuální problémy, zejména související s problematikou povrchové těžby hnědého uhlí při úpatí krušnohorského zlomového svahu. Byl členem komisí pro řešení havarijních sesuvů v sokolovském revíru a na staveništích velkých vodních děl jako jsou Nechranice a Dalešice.

Aktivně pracoval v mezinárodních vědeckých společnostech

Celá výzkumná kariéra Jana Rybáře je spjata s Ústavem struktury a mechaniky hornin AV ČR. V letech 1973–2000 byl vedoucím tohoto oddělení. Od roku 1990 ve dvou volebních obdobích předsedal Vědecké radě ústavu, jejím členem byl až do roku 2000. V období 1997–2001 byl také členem Vědecké rady Akademie věd ČR. V roce 1994 mu Akademická rada AV ČR udělila stříbrnou čestnou plaketu za zásluhy v geologických vědách. Po odchodu do důchodu v roce 2005 zůstal v Ústavu struktury a mechaniky hornin jako emeritní pracovník. Od roku 1990 zastával funkci sekretáře a v období 2006–2011 funkci prezidenta České národní skupiny Mezinárodní asociace inženýrské geologie (IAEG). Aktivně pracoval v několika komisích zaměřených na problematiku svahových pohybů, a to v rámci mezinárodních vědeckých společností (IAEG, ISSMFE), německých společností (DGEG, DGG), UNESCO i bývalé RVHP.

Svůj přínos pro inženýrskou praxi a hluboké znalosti předával i na poli pedagogickém

Kromě vědecké činnosti je významná také jeho činnost pedagogická. V malém rozsahu ji zahájil již v roce 1954 na Fakultě inženýrského stavitelství, v roce 1984 se k ní vrátil jako externí přednášející na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1991 se na této fakultě habilitoval jako docent. V období 2003–2006 byl členem Vědecké rady Přírodovědecké fakulty UK. Od roku 1991 do roku 2012 externě přednášel v německém jazyce o svahových pohybech pro studenty užité geologie na univerzitě Karlsruher Institut für Technologie.

Jako stavební inženýr nastoupil na vědeckou aspiranturu na Hornické fakultě SVŠT a Fakultě geologicko-geografických věd UK. Stál u zrodu Katedry inženýrské geologie a hydrogeologie v roce 1952, od kterého se datuje jeho vědecká a pedagogická činnost v oblasti geologie. V roce 1955 získal vědeckou hodnost kandidáta geologicko-mineralogických věd, v roce 1956 se stal docentem a roku 1965 profesorem inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK. Vědeckou hodnost doktora geologických věd získal v roce 1967.

Zasloužil se o rozvoj Katedry inženýrské geologie a hydrogeologie

Katedra se stala pod vedením profesora Matuly mezinárodně uznávaným vzdělávacím centrem inženýrských geologů a hydrogeologů. Na katedře dlouhodobě realizoval cílevědomý vědecký výzkum, koncepčně zaměřený na rozvoj inženýrské geologie jako vědecké disciplíny. Profesor Matula je autorem více než 200 vědeckých a odborných publikací, včetně dvanácti monografických a řady učebnic.

Ovlivnil vývoj inženýrskogeologického mapování ve světě a získává velký ohlas v zahraničí

Spektrum oblastí jeho vědecké činnosti a aplikace výsledků do odborné praxe bylo velmi široké. Na začátku své kariéry se podílel na projektové přípravě nejvýznamnějších inženýrských a hydrotechnických děl, jako jsou například mnohé přehradní profily na řece Dunaj. Doma i v zahraničí byl nejznámější pro přínos v oblasti inženýrskogeologického mapování, které přesahuje rámec slovenské inženýrské geologie a ovlivnil i vývoj inženýrskogeologického mapování ve světě. Své znalosti a zkušenosti uplatnil při sestavení „Smerni¬ce pre inžinierskogeologické mapovanie“ (UNESCO Paříž 1976). Systematický výzkum slovenského území vyústil ve zpracování a vydání monografie „Regional Engineering Geology of Czechoslovak Carpathians“ (1969), která měla velký ohlas v zahraničí. Tuto tematiku zpracoval také v učebnici „Regionálna inžinierska geológia ČSSR“, kterou vydal spolu s J. Paškom (1982 a 1986). Pod jeho vedením byl vypracovaný moderní "Atlas inžinierskogeologických máp Slovenska v mierke 1:200 000" (1988).   

Jeho práce byla oceněna státními, rezortními a akademickými vyznamenáními v tuzemsku i na zahraničních univerzitách

Podstatnou součástí jeho vědecké práce bylo studium vzájemných interakcí mezi geologickým prostředím a ochranou životního prostředí. To dokládá nejen monografie "Geológia a životné prostredie" (1979), kterou ocenil Slovenský literární fond, ale i nominace profesora Matuly na hlavního přednášejícího této problematiky na četných významných kongresech Mezinárodní asociace inženýrských geologů (IAEG) v Sao Paulu, Madridu, Newcastle, New Delhi a Pekingu. Pod jeho vedením se konaly početné celostátní a mezinárodní vědecké konference. Na mezinárodních kongresech přednesl více než 40 hlavních a panelových přednášek. Byl dlouhodobým členem pěti redakčních rad časopisů s geologickou problematikou. Vykonával mnohé funkce ve školství, rezortních geologických orgánech, orgánech SAV, ČSAV, Slovenské geologické společnosti (SGS), ČSVTS a dalších. Jeho práce byla oceněna státními, rezortními a akademickými vyznamenáními u nás i na zahraničních univerzitách.

Profesor Matula byl jedním z mála geologů, kteří svými aktivitami přesáhli domácí rámec a stali se světově uznávanými odborníky

Profesor Matula se významně uplatnil v mezinárodní vědecké spolupráci díky své široké erudici a znalosti jazyků. V roce 1968 vedl inženýrskogeologickou exkurzi v Karpatech v rámci 23. Mezinárodního geologického kongresu v Praze, kde byl na valném shromáždění nově založené IAEG zvolen předsedou komise pro inženýrskogeologické mapování, která pomohla standardizovat inženýrskogeologické mapování v rámci UNESCO. Vysokého mezinárodního ocenění se mu dostalo v roce 1982, kdy byl na kongrese v New Delhi zvolen viceprezidentem IAEG a následně v roce 2001 v Helsinkách čestným členem IAEG.

Nastoupil v roce 1985 do SG Geotechniky, tehdejšího národního podniku Stavební geologie, do střediska geologického průzkumu. V roce 1989 přešel do laboratoří Stavební geologie vedených Ing. Janem Dobrem, tehdy umístěných v prostorách Výzkumného ústavu vodohospodářského v Podbabě. V témže roce proběhlo komplexní přestěhování laboratoří do nového objektu na Barrandově, kde Vladimír Petřina získával jako laboratorní technik praktické znalosti o materiálech používaných v geotechnické praxi.

Podílel se na modernizaci přístrojového vybavení, rozšiřování a zavádění nových zkušebních metod do praxe

Významně se podílel na úpravách a modernizaci přístrojového vybavení, rozšiřování a zavádění nových zkušebních metod do praxe, které byly v té době pokrokem celého laboratorního zkušebnictví mechaniky zemin v České republice. V roce 1995 uvedl do provozu laboratoře SG Geotechniky ve Stříbře pro dokončení stavby dálnice D5, Nýřany–Rozvadov. V témže roce se podílel na přípravě Akreditované laboratoře č. 1119 akreditované institutem ČIA. V roce 2001 se jako samostatný zkušební technik specialista podílel na zprovoznění polní laboratoře pro stavbu Kolín TPCA. V rámci zkušebnictví se podílel na výzkumných úkolech a na mnoha stavbách v Česku, realizovaných SG Geotechnikou, a to prací v laboratoři i v terénu.

Zúčastnil se zakládaní všech typů staveb v České republice

V rámci nezávislého zkušebnictví se dostal k zakládání všech typů staveb v České republice. Například k liniovým stavbám, jako runway Letiště Václava Havla Praha (Ruzyně), komunikacím D5, D11, R4, R6, R7, D3, D8, stavbám Pražského okruhu (D0) či modernizaci IV. železničního koridoru. Vodohospodářským stavbám jako jsou hráze, odkaliště Horní Počáply, Ledvice, kanalizační a vodovodní řády, a řadě průmyslových staveb, mezi které patří haly Jažlovice, Jirny, Mladá Boleslav, Modletice, bioplynové stanice, skládky komunálního odpadu Ďáblice, Rokycany, Stašov, Černošín a Řevnice. Své zkušenosti předává novým kolegům a využívá je i při reprezentaci v soutěžích v rýžování zlata v Česku i ve světě, kde získal ocenění vicemistr světa, vicemistr Evropy a mistr republiky. Je dlouholetým aktivním členem Českého klubu zlatokopů, který získal cenu Český Permon za rozvoj hornických tradic.

Studoval vodohospodářský obor na Stavební fakultě ČVUT. Po ukončení studií působil krátce ve Škodaexportu. Poté nastoupil do Stavební geologie Praha, dnešní společnosti SG Geotechnika, kde zůstal po celou svoji bohatou profesní kariéru. Od začátku se soustředil především na mechaniku zemin, většinou v souvislostech s dopravním inženýrstvím, energetikou a hydrotechnickým stavitelstvím. Plynule ovládá několik jazyků a výčet jeho zahraničních misí je skoro nekonečný. První, ještě v roli geotechnického eléva, byl geotechnický průzkum pro Transsaharskou silnici na území Alžírska, Mali a Nigeru, kde v letech 1973–1976 vedl laboratoř mechaniky zemin. Koncem sedmdesátých let následoval pracovní pobyt na Kubě. Poté Laos, Peru, Jordánsko, Filipíny, Nepál, Uzbekistán, Srbsko, Černá hora a další, kratší, ale neméně významné akce.

Do povědomí odborné veřejnosti vstoupil po úspěšném přesunu gotického kostela v Mostě

První významnou akcí, kdy vstoupil do podvědomí odborné veřejnosti, byla účast na přesunu gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě kvůli postupující těžbě uhlí. Následovaly projekty spojené s budováním hráze Přísečnice v Krušných horách, popílkového odkaliště elektrárny Tušimice a řada dalších. Významnou akcí byla účast na výzkumu a průzkumu stability předpolí povrchového dolu Československé armády. Jednalo se o výzkum vlastností severočeských jílovců jak v přirozeném stavu, tak ve formě nehutněných důlních výsypek. Výsledky výzkumu následně uplatnil při řešení stability Ervěnického koridoru.

Prosadil používání lehkého keramického kameniva do konstrukcí zemních těles a zpracoval právní předpis pro jeho využívání v pozemních konstrukcích

Neopominutelnou fází v pokračování jeho odborné kariéry představovala geosyntetika a jejich využití v geotechnickém inženýrství. S tím byly spojeny i další metody zlepšování vlastností zemin pro používání v silničním a dálničním stavitelství. Do tohoto období například patří dozor nad výstavbou dálnice D5, návrh násypů vyztužených geosyntetiky a hřebíkovaných svahů pro horskou silnici Vranča–Hrdinka, geotechnické konzultace pro dálnice a rychlostní komunikace R6, R7 a D8. Zastával také pozici nezávislého konzultanta pro SG Geotechniku na prvním projektu PPP na Slovensku, a to pro stavbu komunikace R1, Nitra–Bánská Bystrica, vypracování návrhu sanace zříceného svahu u portálu tunelu Hřebeč, nebo pozici geotechnického experta pro sanaci sesuvu na D8 u Dobkoviček.

Zúčastnil se zpracování řady mezinárodních norem, českých národních norem a technických předpisů

Získané zkušenosti z realizovaných projektů našly úrodnou půdu v jeho normotvorné činnosti, kde se zaměřil právě na výstavbu zemních těles silničních a dálničních komunikací. Zúčastnil se zpracování řady mezinárodních norem, jako jsou například ČSN EN 14475 Vyztužené zemní konstrukce, ČSN EN 14490 Hřebíkování zemin a další, které překládal do češtiny. Stranou nezůstaly ani české národní normy a technické předpisy, jako jsou ČSN 73 6133 Návrh a provádění zemního tělesa pozemních komunikací, ČSN 73 6244 Přechody mostů pozemních komunikací, ČSN 72 1006 Kontrola zhutnění zemin a sypanin. Z technických předpisů pro Ministerstvo dopravy lze také připomenout TP 97 Geosyntetika v zemním tělese pozemních komunikací, TP 198 Vylehčené násypy pozemních komunikací, TKP4 Zemní práce, TKP30 Speciální zemní konstrukce.

Byl dlouholetým předsedou Technické normalizační komise, delegátem ČR v mezinárodní komisi CEN TC 396 pro zemní práce a členem komisí Ministerstva dopravy

Není proto náhodou, že v letech 2000–2018 byl úspěšným předsedou Technické normalizační komise TNK-14 pro obor geotechnika. V této pozici se zasloužil kromě jiného o přijetí ČSN P 73 1005 Inženýrskogeologický průzkum, která by bez jeho angažovanosti nemohla být nikdy schválena. Od roku 2010 byl také delegátem ČR v mezinárodní komisi CEN/TC 396/WG1 Zemní práce, kde se významně přispěl k dokončení evropské normy na zemní práce EN 16907 Earthworks, která byla vydána v roce 2018. Byl iniciátorem myšlenky zorganizovat mezinárodní seminář „Earthworks in Europe“ v Praze. Vítězslav Herle je předsedou mezinárodního vědeckého výboru tohoto semináře a v této roli i hlavním strůjcem jeho odborné náplně. Řadu let je také členem komisí Ministerstva dopravy pro udělování oprávnění uchazečům o geotechnický průzkum a stavební dozor na pozemních komunikacích.

Nadále pokračuje v nezávislé expertní a konzultantské činnosti

Po odchodu ze společnosti SG Geotechnika v roce 2015 se soustředil zejména na nezávislou expertní a konzultantskou činnost. Především pro projekty rekonstrukcí železničních tratí Kanín–Převýšov, Liberec–Tanvald, Uhersko–Choceň, Litoměřice–Ústí nad Labem. Dále pro projekt protipovodňové hráze Višňová–Víska na Frýdlantsku či pro návrh průzkumu a způsob založení nového objektu Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR v Praze 8.

Narodil se v červnu 1947 v Roztokách u Křivoklátu. Titul inženýra získal v roce 1971 v oboru Geologie, geologického průzkumu a hlubinného vrtání na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. Vědeckou aspiranturu absolvoval v Hornickém ústavu ČSAV v Praze. Kandidátskou práci v oboru dobývání ložisek obhájil v roce 1983.

Je nejen zkušený inženýrský geolog a vedoucí řešitel řady výzkumných úkolů, ale zastával i řadu manažerských funkcí

V letech 1971 až 1991 pracoval v Uranových dolech Příbram, postupně ve funkcích geolog úseku, geotechnik dolu, geotechnik podniku, vedoucí řízení výroby a nakonec výrobně technický náměstek. V letech 1973–1984 se zabýval řízením protiotřesového boje na uranovém ložisku Příbram a byl hlavním řešitelem oborových výzkumných úkolů s tématikou Mechanická analýza hornin a horninového masívu ve velkých hloubkách a Druhotné dobývací práce na uranovém ložisku Příbram. Poté do roku 1994 působil v pozici ředitele podniku v lomařské firmě Kavex. Od roku 1994 do 2014 působil v SG Geotechnice jako obchodní ředitel. Zároveň se jako vedoucí řešitel podílel na výzkumných úkolech financovaných Ministerstvem průmyslu a obchodu. Dále na řízení projektů souvisejících s metodikou a prováděním sanace skalních svahů na železničních tratích v rámci modernizace železničních koridorů.

Podílel se na přípravě a výstavbě podzemního zásobníku plynu v Příbrami, který byl v té době mimořádným inženýrským dílem ve světovém měřítku

Jeho zásadním příspěvkem pro podzemní stavitelství v tehdejším Československu byla jeho účast na přípravě a výstavbě podzemního zásobníku plynu v Příbrami. Podzemní zásobník s plánovaným objemem 625 000 m3 uskladňovaného plynu v systému podzemních chodeb o celkové délce 45 km, s průměrem výrubu 12–15 m2 a v hloubce přibližně tisíc metrů pod povrchem terénu, byl v té době mimořádným inženýrským dílem ve světovém měřítku. Nejprve byl vedoucím skupiny odpovědné za výběr umístění zásobníku v horninovém masivu, poté za shromažďování a hodnocení dat týkajících se granitoidního masivu, v němž se plánovala jeho výstavba, a nakonec za vypracování tří studií proveditelnosti jeho výstavby. Po zahájení výstavby zásobníku v letech 1988–1995 působil jako expert pro stanovování reakce horninového masívu při ražbách ve velkých hloubkách a vypracoval metodiku pro výpočet negativních vlivů poddolování na povrch terénu.

V rámci vědeckovýzkumných úkolů vypracoval řadu metodik, věnuje se pedagogické činnosti a je soudním znalcem

V letech 1996–2005 byl vedoucím řešitelem vědeckovýzkumných úkolů hrazených z rozpočtu Ministerstva průmyslu a obchodu. Vypracoval Metodiku zpracování a likvidace kamenců vzniklých při podzemní ražbě uranových rud vylouhování uranu na ložisku Stráž pod Ralskem, Metodiku řešení stability povrchů při podzemním dobývání ložisek a Metody zjišťování volných dutin v podzemí a technologie jejich likvidace. V roce 2006 vypracoval Metodiku pasportizace nadzemních objektů podcházených městskými tunely, která pak byla používána v Praze jako součást přípravy, výstavby pražské dopravní podzemní infrastruktury a geotechnického monitoringu během ražeb. Jiří Růžička je také soudním znalcem pro obory poddolování, geomechanika a oceňování ložisek nerostných surovin. Vypracoval na 1500 soudně znaleckých posudků. V letech 1993–2011 přednášel předmět Oceňování ložisek nerostných surovin v rámci postgraduálního studia v Gradua Praha, který od roku 2011 přednáší na Bankovní institut vysoká škola. Od roku 2014 přednáší i na Vyšší odborné škole v Příbrami geologii, mineralogii, geotechniku a petrografii. Je autorem komplexní publikace „Důlní otřesy a protiotřesový boj“ (1998) vydané Československým uranovým průmyslem, Koncernem Příbram v řadě učebních textů.

Narodil se červenci 1930 v Ostravě. Titul inženýra získal v roce 1954 na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT v Praze a v roce 1962 získal titul kandidáta technických věd na téma „Hydrodynamické jevy ve vodou nasycených píscích při dynamické penetrační zkoušce.“  Poté úspěšně obhájil disertační práci na téma „Vyšetřování přetvárných charakteristik hornin“ a získal titul docenta. Ještě před státnicí v roce 1953 nastoupil do nově zřízeného Ústavu Stavební Geologie do oddělení inženýrské geologie. Od roku 1957 pak do oddělení polních geotechnických zkoušek a inženýrské seizmologie. V tomto ústavu po různých reorganizacích, kdy se změnil název instituce na Stavební geologie Praha, dnešní společnost SG Geotechnika, pracoval na různých postech a funkcích až do roku 1991.

V USA pracoval na výzkumech pro NASA a po návratu do Česka vedl a rozvíjel oddělení polních zkoušek

Koncem šedesátých let působil v USA, kde pracoval na výzkumech pro NASA na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Po návratu z USA se stal vedoucím oddělení polních zkoušek a úspěšně ho vedl až do odchodu na Přírodovědeckou fakultu UK. Ve své odborné praxi se věnoval zejména inženýrské seismologii s měřením a hodnocením vlivu technických otřesů na sanaci skalních svahů a zatěžovacím a dynamickým zkouškám pilot a pilířů. Pod jeho vedením byly vyvíjeny a zaváděny nové přístroje v polním zkušebnictví mechaniky hornin, například Goodmanův lis, různé instrumentační prvky, velkoobjemový smykový přístroj. Spolupodílel se také na zavádění metody MKP pro řešení praktických geotechnických problémů. Jeho specializací byla seismická dynamická měření a velkorozměrové zatěžovací zkoušky. Účastnil se mimo jiné výstavby zakládání Nuselského mostu, přehrad Kružberk, Nýrsko a Dalešice, přivaděče pitné vody do Prahy Želivka a mnoha dalších významných staveb.

Pracoval na výzkumných projektech a podílel se na sestavení řady technických norem

Velmi aktivně participoval i podnikových a státních výzkumných projektech.  Má zásluhu na sestavení následujících norem: ČSN 731001: Základová půda pod plošnými základy (1966 a 1987), ČSN 731821: Stanovení ulehlosti písku dynamickou penetrační zkouškou (1961), ČSN 731002: Pilotové základy (1987), ČSN 730037: Zemní a horninový tlak na stavební konstrukce (1969), a na sestavení staré i nové normy ČSN 730036: Seismická zatížení staveb (1973) a ČSN 730040: Zatížení stavebních objektů technickou seizmicitou a jejich odezva (1996). S posledními jmenovanými normami lze spojit i podíl na sestavení Eurocodu 8 „Design of structures for earthquake resistence“ Part 5. Foundations, retaining structures and geotechnical aspects (2006). Participoval také na rozvojových programech v oblasti geotechniky v rámci RVHP a byl činný v Mezinárodní společnosti pro Mechaniku hornin (ISRM).

Vedl geotechnické expedice v Jižní Americe a působil jako expert OSN v Nepálu

V sedmdesátých letech se významně podílel na průzkumných pracích pro pražské metro a na rozvoji metodiky řešení stability skalních stěn. V roce 1975 vedl slavnou geotechnikou expedici do Peru na Machu Pichu, která měla za úkol provést geotechnický průzkum pro podzemní kavernu. Stihl v té době i přednášku pro Univerzitu v Limě. Expedice na Macchu Pichu odstartovala sérii pracovních cest do Jižní Ameriky, kterých se pak zúčastnila i celá řada mladších specialistů. Do Peru se vrátil v roce 1981, řešit zakládání přehrady Recreta. Brzy poté odjel jako expert ministerstva stavebnictví na dlouhodobý pracovní pobyt na Kubu do Havany, kde strávil několik let. Koncem osmdesátých let byl dokonce vyžádán jako expert OSN do Nepálu a brzo potom ve Vietnamu. Všichni, kdo chodili na jeho přednášky o těchto akcích, si vzpomínají na jeho vypravěčské umění a nádherné obrázky. Vždy dal k dobru i pár neuvěřitelných příběhů navíc, které mohl zažít jen on.

Věnoval se pedagogické činnosti na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

Na začátku devadesátých let začala jeho pedagogická kariéra na Přírodovědecké fakultě UK, oddělení Hydrogeologie, užité geofyziky a inženýrské geologie.  Přednášel mechaniku hornin a zkušebnictví a kurs o poruchách staveb.  Již v roce 1993 habilitoval na docenta. Jeho přednášky vždy byly studenty hodnoceny excelentně, protože své široké praktické zkušenosti dokázal podávat na základě hlubokých teoretických znalostí. Kromě toho byl vynikající řečník. Přednášet studentům mu vždy dělalo potěšení a na kvalitě jeho přednášek to bylo vždy vidět. V roce 1995 mu byla udělena stříbrná pamětní medaile Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy za pedagogickou úspěšnost.

Stále jezdil do zahraničí a účastnil se prací spojených s opravou Karlova mostu

I během této doby vyjížděl do zahraničí (Austrálie, Kuala Lumpur) a účastnil se praktické posudkové činnosti i u nás v republice. Nejvýznamnějším a nejdůležitějším počinem z tohoto posledního období jeho profesní kariéry byla jeho dlouhodobá účast na pracích spojených s opravou Karlova mostu. Ve sporu o koncepci opravy se postavil, jak jinak, na stranu praktiků a pragmatiků. Nemohl popřít svůj celoživotní pracovní styl, který vždy sázel na praxi, pragmatičnost, ale vždy se současně opíral o teoretické rozbory a komplexní pochopení řešeného problému. Zkrátka inženýrský přístup v pravém slova smyslu. V tom byl blízký akademiku Quidovi Zárubovi a jeho filozofii, která tehdy vládla nejen v SG Geotechnice, ale byla považována za základní přístup k řešení geotechnických problémů v souvislosti s realizací inženýrských staveb. Nemalá je jeho činnost publikační, jejíž výčet by znamenal několik dlouhých stran názvů. K rozvoji oboru přispěl nejen svou vlastní prací, ale přiměl k tomu i řadu dalších mladších kolegů.

Obor geologie se specializací na inženýrskou geologii studoval pod vedením akademika Quida Záruby, profesorů Škopka a Šilara, akademika Koutka a dalších, ještě za života akademika Radima Kettnera. Později inženýrskou geologii Jan Marek na Přírodovědecké fakultě UK sám vyučoval a zasvětil jí více než šedesát let práce, převážně ve společnosti Stavební geologie, dnešní SG Geotechnice.

Profesní život zasvětil zejména podrobnému inženýrskogeologickému mapování dopravní infrastruktury, vodních děl a problematice těžby uhlí

Řadu let se věnoval průzkumům nové dálnice a rychlostní komunikace Praha–Brno, Praha–Mladá Boleslav a dalších, padesát kilometrů dlouhému vodovodnímu přivaděči ze Želivky do Prahy a územnímu rozvoji mnoha obcí. Podrobné inženýrskogeologické mapování se na mnoho dalších let stalo hlavní náplní jeho aktivit. Byla jím nově projektovaná zemní hráz na Ohři u Nechranic, nejdelší ve střední Evropě, nebo zemní hráz Újezd na Bílině. Následovalo podrobné mapování rozlehlých areálů v předpolí rozšiřovaných uhelných velkolomů na Chomutovsku a Mostecku. Během mapování se projevilo, že se jedná o území, které kromě plošiny Severočeské pánve zasahuje až do vrcholové oblasti krystalinika Krušných hor. V průběhu prací vystávaly nečekané problémy, mimo jiné s krušnohorským svahem, ze kterého vyčnívala nejvýznamnější historická památka oblasti – barokní zámek Jezeří. Po zhruba roce ověřování jeho základových poměrů se potvrdilo, že je ohrožen stabilitními poruchami v případě, že by došlo k uvolnění skalního masivu při patě svahu postupem uhelné těžby.

Zachránil a vrátil do map zámek Jezeří na úpatí Krušných hor

Příběh zámku Jezeří, respektive boj o jeho existenci, doprovázel doktora Marka přes čtyřicet let. Od začátku 70. let těžaři prosazovali, že se Jezeří společně s unikátním arboretem zbourá. Jezeří dokonce už zmizelo z nově vydávaných map. Právě doktor Marek oponoval těžařům, že pokud se zachová ochranný pilíř pod zámkem, tak zůstane stát. Varoval, že nejde jen o záchranu Jezeří, ale o celé Krušné hory. Že bez ochranného pilíře se svahy skutečně zhroutí, protože těžba už narušila úpatí Krušnohoří. Monitorovací zařízení už tehdy na řadě míst potvrzovalo pohyb. Návrh doktora Marka na ochranný pilíř pod Jezeřím pomohl zámek s částí arboreta zachovat a vrátil se i do map.

Věnoval se územnímu mapování obcí, památkových objektů a posuzoval vhodné lokality pro výběr potenciálních hlubinných úložišť nebezpečných odpadů

V problematice těžby uhlí pokračoval dalšími průzkumy a mapováním také v oblastech Sokolovska, Karlovarska a Chebska. Když v roce 1997 došlo ke katastrofálním povodňovým událostem v povodí Moravy, věnoval se mapování celého povodí, které mělo umožnit smysluplnou obnovu postižených oblastí. Pro výběr potenciálních hlubinných úložišť nebezpečných odpadů posuzoval osm vytipovaných lokalit v Čechách i na Moravě. Na vyzvání Purkyňovi nadace v Libochovicích vypracoval soubor 48 podrobných popisů jednotlivých obcí v regionu Litoměřicka a Lounska, s kompletním zhodnocením přírodních poměrů, historického vývoje i společenských poměrů, počínaje nejstaršími zkamenělinami, až po současnost, s návrhy opatření ke zlepšení současného stavu. Práce byla vysoce hodnocena, odrazila se v pořadech České televize, kde je postupně uváděl až do své smrti Ladislav Smoljak. Po delší přestávce našly pokračování v časopisu Dědictví koruny české, kde vycházejí jako seriál dodnes. Při vyučování inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK shromáždil skupinu předních odborníků na hodnocení rizik, které ohrožují památkové objekty v Česku. Upřednostnili ty, které tvoří dominanty krajiny, a společně pojednali o památkách Jezeří, Trosky, Hazmburk, Kunětická Hora, Český Krumlov, Orlík, Valdštejn, Obří hrad na Šumavě, Bezděz a Drábské světničky. Celkem šest let předsedal České asociaci inženýrských geologů, obdržel dvě Zlaté medaile akademika Quida Záruby a Mezinárodním biografickým centrem Cambridge byl zařazen mezi 2000 nejvýznamnějších osobností současnosti.

Odborné vzdělání ukončil v roce 1957 na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Již za studií začal pracovat v Ústavu stavební geologie Praha, dnešní SG Geotechnice, kde zůstal pracovat prakticky až do posledního okamžiku svého života. Jako inženýrský geolog se specializoval zejména na podzemní stavby a vodní díla. Zároveň byl i autorizovaným geotechnikem, soudním znalcem pro obor geotechnika a zakládání staveb a jeden z posledních excelentních reprezentantů Zárubova komplexního pojetí inženýrské geologie.

Specialista pro inženýrskou geologii podzemních a vodohospodářských staveb

Dlouhá léta působil v SG Geotechnice jako hlavní specialista pro inženýrskou geologii podzemních a vodohospodářských staveb. V této oblasti vedl nejenom nejvýznamnější projekty, které firma realizovala, ale osobně podporoval i odborný růst mladších kolegů. V oblasti podzemních staveb, brzy po nástupu do zaměstnání, zajistil průzkum a geologický dozor pro stavbu železničního tunelu pod Bílou skálou v Praze. V dalších letech, již jako zkušený inženýrský geolog, asistoval například při ražbě vodárenských štol Přísečnice, Stanovice, Josefův důl a Římov.

Vedl průzkumy a sledoval úspěšnou ražbu tunelů pražského metra, podzemního zásobníku plynu u Příbrami a řešil geotechnická rizika související se zaplavením metra

Později, již v roli vedoucího střediska podzemních staveb v SG Geotechnice, řídil a osobně se účastnil průzkumů pro výstavbu pražského metra IB, IIIB, IIIA, IIIC i IVC, včetně sledování úspěšné ražby tunelů metra pod Vltavou v trasách IB a IIIC, a průzkumu pro naši největší podzemní stavbu vůbec, podzemního zásobníku plynu u Příbrami. Dále mimo jiné řídil geotechnický dozor pro ražbu kanalizačních sběračů v Ústí nad Labem a Hradci Králové. Svými zkušenostmi a erudicí přispěl k úspěšnému návrhu a vybudování nové injekční štoly pod starou zděnou gravitační přehradou v Mšeně u Jablonce nad Nisou, kdy investorovi ušetřil velké investiční náklady, když rozklíčoval chybnou interpretaci nekvalitně provedeného průzkumu nezkušenou organizací. Prováděl konzultační činnost při řešení geotechnických rizik souvisejících se zaplavením pražského metra v roce 2002.

Jeho silnou odbornou stránkou byla revize a rekonstrukce starších hydrotechnických staveb  

Jeho oblíbenou a velmi silnou odbornou stránkou byla účast na revizích a rekonstrukcích starších hydrotechnických staveb. Je jenom málo lidí, kteří mají v této oblasti tak bohaté zkušenosti jako on. Postupně je shromažďoval při revizích starších podzemních děl, zejména vodohospodářských štol z vodního díla Fláje, Přísečnice, Les Království, Karolinka, Želivka nebo odpadního tunelu vodního díla Lipno. Objasňování rizik spojených s provozováním a revizemi štolového přivaděče vody ze Želivky do Prahy věnoval snad největší úsilí posledních let své profesní kariéry.

Inženýrskogeologické průzkumy prováděl také v Albánii a na Kubě  

Na počátku šedesátých let působil v Albánii, kde se podílel na průzkumech pro průmyslové stavby. V průběhu osmdesátých let strávil několik roků v Havaně na Kubě. Byl poradcem pro inženýrskou geologii a geotechniku, mimo jiné při řešení náročných speciálních problémů při přípravě výstavby atomové elektrárny v Escambray. Později vedl skupinu československých expertů, která připravovala výstavu havanského metra. Bohužel tyto práce skončily provedením a vyhodnocením komplexního inženýrskogeologického průzkumu. Na druhé straně, průzkum pro rekonstrukci silničního tunelu pod zálivem v Havaně, na kterém se také podílel, byl vynikajícím podkladem pro jeho pozdější rekonstrukci.

Byl excelentním reprezentantem Zárubova komplexního pojetí inženýrské geologie

Ve funkci hlavního specialisty pro inženýrskou geologii v SG Geotechnice, dlouhá léta předával své zkušenosti nové generaci svých spolupracovníků. Jeho zárubovské krédo inženýrského geologa, které se vždy snažil vštípit do povědomí všem ostatním, bylo: „Přírodní poměry (inženýrskogeologické, hydrogeologické a geotechnické podmínky) zájmového území je třeba nejen prozkoumat, ale v první řadě správně pochopit. Při přípravě a realizaci staveb je pak třeba je plně respektovat a optimálně využít při přípravě a realizaci stavby.“ Jeho osobní zásadou, kterou od něho převzala celá firma, bylo „Nikdy nedělat jen průzkum, ale vždy plně spolupracovat při projektování i při přípravě stavby.“ Ne vždy to s ním ale měli jeho spolupracovníci jednoduché. Svá odborná stanoviska se nebál prosazovat i proti převažujícímu mínění oponentů.

Za zmínku stojí jeho, pro některé partnery velmi nepříjemné a důsledné upozorňování na značná geotechnická rizika, spojená s ražením jednolodní stanice metra trasy IVC v Praze v Kobylisích. Naštěstí byla nakonec akceptována a během ražeb byl formou observační metody prováděn důsledný geotechnický monitoring. Ten umožnil citlivě a průběžně upravovat způsob ražby podzemní kaverny podle naměřené deformační reakce. Kaverna se tak úspěšně postavila a dnes patří k chloubám podzemního stavitelství v Praze posledních let. Na druhé straně, jeho stejné důsledné varování, že projekt ražby pražského tunelu Blanka ve Stromovce v oblasti Šlechtovy restaurace, kde skalní nadloží tunelu mělo pod zvodnělými štěrkovými terasami výšku jen dva metry, je v tamějších geologických podmínkách nerealizovatelný, nebylo bohužel včas zohledněno. Ražba tunelu v těchto místech se nakonec mohla dokončit jen díky dodatečnému totálnímu proinjektování a zpevnění zvodněných vrstev štěrků nad jen dvoumetrovým, tektonicky značně narušeným skalním nadložím tunelu. Přehlížení doporučení zkušeného inženýrského geologa, tak jako ostatně v řadě jiných případů, zde vedlo k obrovskému zdražení a zbytečnému prodloužení výstavby. V roce 2004 obdržel za svoji celoživotní práci a významný příspěvek pro rozvoj inženýrské geologie a geotechniky Zlatou medaili akademika Quida Záruby.

Profesor Jiří Škopek se narodil v roce 1922 ve stavitelské rodině. Rodinná tradice jej předurčila ke studiu na stavební fakultě pražské techniky. Za druhé světové války ale studoval nemohl, získával však praktické zkušenosti u významné české stavební firmy Lanna. Po absolvování stavební fakulty v roce 1948 se věnoval mechanice zemin jako asistent profesora Aloise Myslivce. V roce 1958 obhájil kandidátskou práci, protože však nesplňoval tehdejší politické ‚kádrové‘ předpoklady, odešel v roce 1961 do praxe, do laboratoří mechaniky zemin Stavební geologie v Praze Podbabě, kde se významně podílel na jejich rozvoji, zejména zkušebnictví jemnozrnných soudržných zemin. Zabýval se například problematikou měření pórovitosti písku nepřímými metodami měřením pórového tlaku soudržných zemin v průběhu triaxiálních zkoušek, řešením napětí pod rovnoměrným kontaktním napětím obdélníka nebo pasu založeného hloubce, zhutňováním spraší či konsolidací jílů pod vysokými objekty.

Podílel se na komplexním uplatnění metod mechaniky zemin, přípravě technických norem a působil v řadě zahraničních zemí

Zúčastnil se jako expert i řešení významných úkolů z inženýrské praxe. Mezi největšími je možno zmínit jeho účast na projektu a výstavbě zemní hráze v Nechranicích, kde u nás poprvé došlo k výraznému a komplexnímu uplatnění metod mechaniky zemin při projektu velkého vodohospodářského díla. Během své dlouhé kariéry působil také v zahraničí, například při řešení geotechnických problémů hydrotechnických a energetických staveb v Číně, na Ceylonu, v Jordánsku, i v bývalém Sovětském svazu. Pro praxi byla významná také jeho činnost při přípravě geotechnických technických norem. Hlavními odbornými specializacemi profesora Škopka byla technologie a mechanické chování hutněných zemních těles – hrází a násypů, obecně sedání staveb, například jaderných elektráren a jiných náročných konstrukcí, a také problematika zakládání staveb na výsypkách severočeských hnědouhelných dolů.

Dvacet let vedl Katedru hydrogeologie a inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK

Brzy po vzniku Katedry hydrogeologie a inženýrské geologie na Přírodovědecké fakultě UK však přešel na nové albertovské pracoviště. Habilitoval v roce 1966, v roce 1984 získal titul DrSc. a v roce 1988 byl jmenován profesorem. Katedru vedl dvacet let. Po odchodu do důchodu a jmenování emeritním profesorem byl odborně aktivní až do své smrti v roce 2005. Jako konzultant v oboru zakládání staveb byl stále zván na stavby, pro odborné rady a konzultace se k němu často vraceli bývalí studenti. Profesor Jiří Škopek vychoval mnoho nových odborníků geotechniků, nejen během své akademické dráhy, ale i expertní činnosti na řešení významných projektů stavební praxe.

Po absolvování Stavební fakulty ČVUT v Praze, získal v roce 1983 akademický titul kandidáta věd na ČSAV – Ústavu teoretické mechaniky v oboru Mechanika tuhých a poddajných těles v prostředí. V roce 1997 habilitoval jako docent v oboru Geotechnika a podzemní stavitelství na Stavební fakultě VŠB Ostrava. V roce 1992 byl zapsán do seznamu České komory autorizovaných inženýrů a techniků pro obor Geotechnika.

Specializuje se na mechaniku hornin, problematiku geotechnického průzkumu a geotechnický monitoring

Od roku 1969 působil ve Stavební geologii, dnešní společnosti SG Geotechnika, kde s přestávkou v letech 1970–1973, kdy pracoval jako stavbyvedoucí firmy Vodních staveb na výstavbě vodárny na přehradě Souš v Jizerský horách, působil celou pracovní kariéru. Dosud působí externě na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie pro obor instrumentace a geotechnický monitoring. Jeho profesním zaměřením je především mechanika hornin, problematika geotechnického průzkumu a geotechnický monitoring. Zejména se zaměřil na otázky řízení geotechnických rizik v inženýrské výstavbě a rozvoj metod geotechnického monitoringu. Nejprve při rozšiřování těžební činnosti SHD v dole ČSA na úpatí Krušných hor, později v oblasti tunelového stavitelství.

Zabývá se konzultační, expertní, výzkumnou činností a podílí se na normotvorné činnosti  

V SG Geotechnice prošel odděleními mechaniky zemin, polních zkoušek, laboratoří mechaniky zemin i manažerskými funkcemi. V letech 1993–2005 byl ředitelem a předsedou představenstva dnešní SG Geotechniky. Aktivně se zabýval konzultační, expertní a výzkumnou činností. Jako vedoucí řešitel pracoval na řadě výzkumných úkolů, včetně těch financovaných ze státního rozpočtu. Podílel se také na normotvorné činnosti a zpracování technických předpisů. Jeho stěžejními publikacemi jsou Kontrolní sledování a rizika v geotechnice (2001), Zakládaní staveb (2005) – kapitoly Geotechnický průzkum základové půdy a Geotechnický monitoring základových konstrukcí, Jizerskohorské přehrady (2006) – Příčiny protržení přehrady na Bílé Desné z pohledu dnešních znalostí, Řízení rizik inženýrských staveb (2008) či Minimalizace rizik při výstavbě tunelů (2019). Z technických předpisů pro Ministerstvo dopravy lze jmenovat TP 76-C Geotechnický průzkum pro návrh a provádění tunelů podzemních komunikací či TP 237 Monitoring tunelů pozemních komunikací.

Zakladatel a garant Ceny akademika Quida Záruby pro mladé inženýrské geology a geotechniky, nositel ocenění za celoživotní příspěvek v rozvoji tunelářského stavitelství v Česku a člen řady profesních organizací

V roce 2001 založil tradici předávání Ceny akademika Quida Záruby pro mladé inženýrské geology a geotechniky a je jejím odborným garantem. V letech 2008–2010 byl členem hodnotícího panelu 105 Grantové agentury České republiky. V roce 2013 získal medaili České tunelářské asociace za celoživotní příspěvek v rozvoji tunelářského stavitelství v ČR, dále diplom a medaili za činnost ve Vědecké radě VŠB-TU Ostrava. V letech 2002–2003 byl členem komise Rady hlavního města Prahy pro vyšetření příčin zatopení Pražského metra. Od roku 2000 je také členem zkušební autorizační komise pro geotechniku České komory autorizovaných inženýrů a techniků. Mimo to je členem Technické normalizační komise 41 pro Geotechniku. V letech 1979–1981 působil na Kubě jako expert ministerstva dopravy pro mechaniku hornin a zakládání staveb, v roce 1988 v Peru jako specialista Electroperu Lima pro stabilizaci sesuvu Tablachaca a v roce 1991 u firmy Bachy Lyon a Laboratoire Central des Ponts at Chaussé v Paříži.